Zaniklá šachta
ZANIKLÁ ŠACHTA
Co je pravda, to je pravda – před dávnými časy dělal v jedné šachtě chudý havíř. Kopal pod zemí pilně ve dne v noci, a přece se jeho děcka nabrečela hladem. Havíř byl z toho už tak rozmrzelý, že si chtěl vzít život.
Jak šel zamyšlený k šachtě, dohnal ho nějaký cizí mužský. Chvíli šli mlčky vedle sebe, potom se ho cizinec optal:
„Co se tváříš tak smutně?“.
„To je má starost,“ odbyl ho horník. „Bez toho mi nemůžeš pomoci,“ dodal ještě, když viděl, že se cizinec zakabonil.
„Jak to můžeš vědět?“řekl cizinec a trochu se usmál. „Co když zrovna já ti pomůžu?“
Havíř se na něho překvapeně podíval, ale než mohl něco říct, cizinec najednou odbočil na lesní stezku a zmizel mu z očí. Havíř šel dál na šachtu a pořád přemýšlel o tom podivném setkání. Nakonec se rozhodl, že to raději pustí z hlavy, protože by si dělal darmo naděje. Jak by mu mohl ten cizinec prospět?
Zabral se do práce. Šlo mu to z tuha a za chvilku z něho lilo jako z konve. Jak se napřímil, aby si oddychl – stojí před ním cizí muž znovu. Vzal havířovi šlof z ruky a řekl:
„Tady si sedni a odpočívej.“
„Kdo jsi?“ptal se havíř zaraženě. „Kde ses tady vzal?“
„Jsem skarbník – a pomůžu ti v tvé bídě. Jen dělej všecko, co ti poručím.“
Nato zmizel v podzemní chodbě. Havíř zatím seděl a přemítal o tom, co se právě stalo. Bylo zrovna dvanáct hodin, když se skalník opět objevil a ptal se:
„Odpočinul sis? Ano? Tak pojďme.“
Odvedl je jej na pohodlné místo.
„Zhasni svou lampu a dávej pozor,“ nakázal mu. „Půjdu od tebe dál a dál, a jakmile mé světlo zmizí, zavolej na mne.“
Šel pomalu k uhelné stěně a ta před ním uhýbala dál a dál. Za chvíli světlo zmizelo docela a havíř volal:
„Stůj – už dost!“
„Tak,“ ozval se skalník, „teď se pojď sem podívat.“
Havíř vzal kahan a zamířil k němu. Kde ještě před několika okamžiky stály pevné uhelné stěny a pilíře, byly nyní jen prázdné prostory. Pomyslil si, že by je kopal mnoho dní, možná celý měsíc. Skarbník spokojeně pozoroval jeho údiv.
„Tentokrát ti důlní vyměří notný výdělek,“, řekl havířovi.
Horník se nemohl vzpamatovat z toho, co se stalo.
„Jak se ti za to odvděčím?“ptal se svého podivného pomocníka.
„Dnes je poslední den v měsíci,“povídal skarbník, „a zítra si půjdeš pro výplatu. Co dostaneš, doneseš k šachtě a spravedlivě se o to rozdělíme. A neber z toho ani groš, to si pamatuj!“
Příštího dne dostal horník takovou hromadu peněz, že je vezl na trakaři. Cestou potkal stařečka, nějakého žebráka, a ten ho prosil o almužnu. Havíř mu bez rozmýšlení dal do dlaně dva bílé groše. Ale jen stařeček odešel, blesklo mu hlavou, co skalník přikázal. Pln strachu jel k šachtě. Tam už ho skalník čekal.
„Máš peníze?“
„Milý pantáto!“ Odpověděl horník. „Celý trakař. Ale bojím se, co mi povíš.“
„Nu a proč?“
„Ach, milý pantáto, dva groše ode mne dostal žebrák.“
Skarbník na to ani slovo, jen poručil, ať položí přes šachtu prkno. Trakař s penězi postavili doprostřed a každý z nich si sedl na jednu stranu.
„Pojď, budeme se dělit. Počítej.“
Havíř házel peníz před skalníka, jeden před sebe. Když udělal dvě stejné hromádky, vzal ze své dva groše a hodil je na hromádku skalníkovi.
„To je za to, co jsem dal z našeho výdělku žebrákovi,“ řekl skalníkovi.
Ten shrnul celou svou hromádku před horníka.
„Poznal jsem, že jsi spravedlivý, ale že máš i dobré srdce. Vezmi si mou polovičku. Pro mě ty peníze nemají cenu.Na, jdi domů a žij si po svém. Na šachtu se už nevracej, tady bys štěstí nenašel. Ta dávala bohatství jen pánovi.“
Skarbník se postavil na prkno a hup – skočil dolů do hlubiny. V tom okamžení se ozvalo plné hřmění a rachot, šachta se hroutila, až se docela zbořila.
A zůstala zasypaná až do dnešního dne.
Poslední permoník, Oldřich Sirovátka