Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvaha


Proč jsem neadoptovala dítě v Africe?
     A proč nezachraňuji deštné pralesy?
     My lidé si toužíme pomáhat, je to naše přirozenost. V dnešní době je
     snadné pomáhat i na druhém konci světa. Jenže...

     Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem
     unesená tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné. Dokud mi nevyprávěl,
     že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas.
     Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky.
     Pak ho čekal ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů,
     i když - jak řekl - ta vidina ho moc nelákala.

     Zůstala jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v
     pouliční restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu,
     že jedu do pralesa. Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: "Vy
     u vás nemáte lesy?!"

     Tak to bolelo!

     A pak jsem se vrátila domů. Vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů
     pod barák k silnici ty poházené petflašky. Seděla jsem tam na hromadě
     odpadu a jen vnímala to, co mi starý Indián předal.
     Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila
     doma?
     Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales,
     když prales umírá kvůli tomu, že všechno,co dělám je závislé na ropě,
     kterou odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla nadšeně
     přiletět a držet transparent :  Zachraňte prales !?!
     Jak jsem mohla pomoci dítěti v Africe, když jsem neuměla naučit svoje
     vlastní děti, aby si po sobě uklidily?!

     

    Jaký smysl dávalo někam jezdit a ukazovat druhým řešení jejich
     problémů, když to znamenalo obírat je o jejich zodpovědnost za
     vlastní chyby? Obírat je o sílu najít vlastní řešení? A tím
     prohlubovat jejich závislost na mně!?

     Bylo to stejné jako s dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit. Musely x
     krát  spadnout na zadek. Čím déle jsem je držela za ruku, tím později
     začaly sami chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je, že to
     zvládnou a naučí se to. Sami. Jako se Ella naučila hrát sama na piáno
     a Zak postavil svůj první domek z cihel na hromadě hlíny. Jeho chyby
     ho naučily, co udělat příště líp!

     Nemohla jsem zachránit Afriku, ani prales, ale mohla jsem začít u
     sebe.
     Chodit víc pěšky.
     Přestat si foukat zbytečně vlasy.
     Přestat kupovat hloupé marketingové produkty zaručeně vita a raw z
     druhého konce světa a místo toho jít k zelináři na náměstí.

     Mohla jsem toho změnit tolik !!
     Každý den. 365 dní v roce...to není málo!
     A když to udělá každý z nás? Nebude koho zachraňovat !!

     Africké děti nebudou hladovět, protože jejich rodiče otročí ve
     zlatých dolech do mého iPhone.
     Prales nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy.

     Mám pokračovat ?
     A já si nebudu kupovat své svědomí charitou a lítat na drahé
     semináře, abych chlastala panáky z pupku Deepaka Chopry, ale budu
     dělat to, co dává smysl. Zodpovědně se starat o mír u sebe doma. Učit
     děti na řece Orlici, že když mám jen malou loď, nevezmu si nic navíc,
     nejlepší lekce skromnosti, kterou znám.

     Když jsem já spokojená, je takový i můj svět. Potřebuji tak málo!

     Svou rodinu a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko. Jako na vodě.
     To, co bylo nejcennější byl smích mých dětí, které pozorovaly říčního
     raka a cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí do daleké Indie,
     okázale pomáhají světu, ale doma si neuklidí.
     Ano, i my tu máme lesy!
     A jak o ně pečujeme, to vidíme každý den. Nijak.
     Pohltila nás pýcha a ovládl parazit chamtivosti. Touha mít a dobýt!
     Ty nejvyšší hory, ty nejhlubší oceány.

     Ale uvnitř jsme neskutečně chudí.

      Pomozme nejdřív sobě.

     Uzdravme sebe a svou rodinu. V ní to všechno začíná i končí.

     Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života na pláži v Goa, ale
     budou si vážit rozkvetlé louky za domem.

     Hloupý Honza šel do světa, aby se pak vrátil domů.

     A já?

     Sázím stromy v tichosti a pokoře. Uklízím "naši" studánku v údolí.
     A vím, kde je moje místo.
     Doma v lese.

                           

                   -     paní, která se nepodepsala -

 
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< duben / 2018 >>


Statistiky

Online: 2
Celkem: 125339
Měsíc: 807
Den: 23