ČERNOCH JOSEF úryvek z 37. příběhu
(Chotělice)
…….V květnu r. 1951 přijeli nějací pánové za tchánem Černochem na pole, kde lezl po kolenou a jednotil řepu. Řekl, že si s ním potřebují promluvit, aby jel s nimi, ne však domů na svůj rodný statek, ale již do vyhnanství, ve kterém se nacházely obě jeho rodiny. Tchán si odpykával trest v Hradci Králové, v Opočně, v Plzni na Borech, na Jáchymovsku a Příbramsku……………………..v červnu 1953 (dva roky po zatčení tchána) se k nám do statku dostavil pan Churáček (referent pro vnitřní věci bývalého ONV v Novém Bydžově) a předal nám doručenku, ve které nám bylo oznámeno, že zítra budou obě naše rodiny přesídleny z okresu. Respekt při tom chtěl zřejmě zdůraznit i svým ústrojem – klobouk ohnutý do týla, jenž ani nesundal, černý pogumovaný plášť, rajtky a vysoké holínky – typické oblečení gestapáků z nedávné minulosti nám všem dobře známé. Druhý den přijelo nákladní auto a za asistence pana Churáčka a několika tehdejších místních funkcionářů naložili nejnutnější vybavení a na nekrytou korbu k tomu málu přiložili moji tchýni Marii Černochovou s její devatenáctiletou dcerou Jaroslavou a odvezli je, aniž by nám řekl kam…………………………
……….Zinscenované soudy vynášely rozsudky s výší trestu již předem připravenou, což je dnes už všeobecně známo. Stejně tak jako to, že se rozsudky musely zveřejňovat v různém, zejména regionálním tisku. Nezveřejňovaly se však tresty prováděné bez rozsudků, byly stejně potupné a obludné jako ty soudní. Takové to bylo i v našem popisovaném případě. Paradoxem zůstává, že i členové rodiny Černochovy i naší Řeháčkovy nemohou být rehabilitováni, protože nebyli souzeni! ………………………………..
Zdroj: Miloslav Růžička, Zločin proti lidskosti, 2008.